Víte, že první zmínka o vesnici pochází z donační listiny Václava II. z roku 1304?

Novinky na stránkách
25.05.2017 - Běh do vrchu

17.05.2017 - Rada obce

Zasedání rady obce dne 11.5.2017

17.05.2017 - Knihovna

Otevírací doba knihovny v období letních prázdnin 2017

12.05.2017 - Výbory a komise

Od 1.6.2017 konzultační hodiny předsedy Komise životního prostředí R. Kohouta v podatelně OÚ.

02.05.2017 - 2017

Rudoltický zpravodaj č.3/2017 vč. přílohy, květen

24.04.2017 - Projekty v obci

Přehled územních rozhodnutí a stavebních povolení

Informace

 

 

Počasí


Sobota Neděle Pondělí

Úterý Středa Ćtvrtek

Statistika

TOPlist

Zajímavosti z historie

Osídlování Hřebečska kolem roku 1250

Po vpádu Mongolů a Tatarů roku 1241 byla země strašlivě zpustošena, vypleněna a zničena. Mnozí lidé přišli o život, zbytek zůstal ožebračen, pole rozdupána, obchod a živnosti rozvrácené. Lidé byli sklíčení, malomyslní a bez naděje. Přišlo se na myšlenku vymýtit a obdělat hraniční les.

Nové osídlování se dělo na českém území většinou přičiněním krále Přemysla Otakara II. (1253 – 1278), v moravské části zásluhou olomouckého biskupa Bruna ze Schaumburku, kancléře a místodržícího Moravy a Štýrska (1245 – 1281), a dalších vrchnostenských pánů, kteří přivedli do země německé kolonisty.

Rolníci a řemeslníci, kteří se zde chtěli usídlit, pocházeli z různých starých německých kmenů. Byli povoláni do země (především z Horních Franků, Mohučska a Horního Falcka a Slezska) v polovině 13. století. Pro každé nově založené sídliště určil král nebo biskup vhodného a zkušeného „lokátora“ (plánovače osídlení), který byl odpovědný za osídlení a další rozvoj obce. Jako odměnu za obtížný úřad obdržel jistá práva, např. fojtství a dědičný úřad rychtáře. Z toho je odvozeno jméno „dědičný rychtář“ (dědičná rychta) pro potomky (dědice).

K tomu se řadilo právo provozovat hostinec, zřídit mlýn a udržovat řemeslníky (pekaře, kováře). Tato významná provilegia a velký bezúročný pozemkový majetek činily z dědičných rycht nejvýznačnější usedlosti a dvory. První dvorce byly sruby sroubené z kmenů stromů. Stály po obou stranách vesnické ulice. Za každým selským dvorem vymýtili osadníci díl lesa a vytvořili si políčka. Potok, který tekl podél jedné strany silnice, dával potřebnou vodu a poháněl později také mlýnská kola. Němečtí osadníci zakládali pro ně charakteristické řadové vesnice (vesnice lesních lánů). Každý selský čtverhranný dvůr stál o samotě, oddělený od sousedních usedlostí. K němu souvisle přiléhala pole, louky a lesní úseky. Sedláci mohli bezprostředně od domu a zahrady dosáhnout svých polí a luk; každý měl svou vlastní polní cestu spojující dvůr a pole.

Tažení vozů naverbovaných osadníků byla směřována do jednotně plánovaných vesnic a velkoryse plánovaných měst s německým právem (magdeburské městské právo). Kolonistům se dostalo za tyto mimořádné útrapy a strádání v době výstavby výhodného sociálního postavení (např. osvobození od daní a poplatků po prvních 12 až 20 let).

Celá tato kolonizovaná oblast dostala jméno Krásné Hřebečsko (Schönhengstgau), a to podle vyvýšeniny „Krásný Hřebec“ (660 m), která leží mezi Svitavami a Moravskou Třebovou. Obec Hřebeč byla oblíbeným výletním cílem. Celé Hřebečsko bylo odděleno úzkým pruhem českých obcí od uzavřené německé jazykové oblasti v Orlických horách a severomoravském slezském prostoru.

Z této oblasti se tehdy natrvalo ztratily zemské hranice, které oddělovaly vesnice s německými jmény a německým osídlením od těch českých. Češi měli převahu v České Třebové, Ústí nad Orlicí, Dolní Čermné a Jablonném, v ostatních vesnicích byla převaha obyvatel německých. Tato linie vedla z Čermné do Výprachtic, Heřmanic, Herbortic a do Cotkytle, k nimž se později připojovaly další české chudé vesničky jako Nepomuk a Chudoba, takže Hřebečsko se stávalo německým jazykovým ostrovem. Hranice této oblasti byla dlouhá asi 280 km, Hřebečsko mělo rozlohu více než 123 000 ha, patřilo do něho 148 obcí, mezi nimi šest měst: Svitavy, Březová, Moravská Třebová, Lanškroun, Zábřeh a Mohelnice.

První písemná zmínka o Rudolticích

Domnělé založení naší obce spadá tedy do doby mezi 1250 – 1270 za vlády pánů z Drnholce. První písemná zmínka o Rudolticích („Rudolfsdorf“) se vyskytuje ale až v darovací listině krále Václava II. z 21.května 1304, v níž daroval celé Lanškrounsko klášteru zbraslavskému. Václav II., král český a polský, který vládl v letech 1278-1305, připsal nově založenému Zbraslavskému klášteru první darovací listinou mnoho obcí. To bylo v srpnu 1292. Obdarování kláštera rozšířil v květnu 1304 ve druhé darovací listině. Původní listina se nezachovala, v Regesta Bohemiae, odst. 2004, s. 866-868 existuje pouze její latinský přepis, jehož překlad obsahuje.

„Václav, král český a polský, potvrzuje majetek kláštera Aulae regiae (Královské svatyně) v Čechách a slavnostně prohlašuje Zbraslav za klášter cisterciáckého řádu, který nese jméno Aula Regia. Jmění samo pak je toto: Kolem Prahy ležící místa Zbraslav, Žabovřesky, Lipence, Lipany, Horní a Dolní Černošice, městečko Řevnice, Lety, Nezabudice, Radotín, Velkou a Malou Chuchli, Lahovice, Záběhlice, Vidín, dva selské statky ve Štěchovicích, Slapy, Přestavlky, Buše, Lhotu, Choceň, Bistovice, Mohelno, Chlum, Borek a Nořín. Dále pak poblíž Vysokého Mýta les zvaný Zrub, okolo Jehnědí Kosořín, Lutskou, Zalší a Bovoz. Též ves Vlačmany, Lhotu, Stričov, Sulislav a Voděrady. Dále potom Ústí nad Orlicí a poblíž něho Oldřichovice, Kunčice, Dolní a Horní Dobrouč, Ostrov, Horní Houžovec a Dolní Houžovec, Knapovec, Řetovou, Kerhartice, dále město Třebovou, Rybník, Kunžvald, Helvíkov, Zhoř, Vlčkov, Sloupnici, Svatoslav a Skuhrov se všemi právy a výnosy.“

Ve druhé zakládací listině Václav II. „daruje Zbraslavskému klášteru Komořany, Novou Ves, Malé Lečice a Krámy poblíž Prahy, okolo Vysokého Mýta Strakouň a Džbánov, v ústeckém kraji Třebovou Krátkou a Třebovou Dlouhou, Janov, Parník a Malín, v kraji lanškrounském pak samo město Lanškroun, Žichlínek, Sázavu, Albrechtice, Herbortice, Heřmanice, Výprachtice, Čenkovice, Rýdrovice, městys Jablonné, Verměřovice, Bystřec, Petrovice, Čermnou, Jakubovice, Třešňovec, Rudoltice, Damníkov, Trpík, Lukovou a ves zvanou Kozí Noha (Květná). Jsou darovány nejen ony, ale s mnohými jinými, které od starodávna se týkají lanškrounského okresu, s lidmi, přístřešky, pole obdělávaná i neobdělávaná, hory, roviny, lesy, louky, pastviny, vody i se spády, se všemi právy a jurisdikcemi, výnosy, užitky a jinými trvalými obecnostmi...“

V dopise ze 3. prosince 1349 podepsaném pražským arcibiskupem Arnoštem se již Rudolfivilla (latinský překlad) uvádí jako farní obec. První úředně známý majitel hradu Lanšperk byl v době Přemysla Otakara I. Hermann z Ostehu, který zároveň vlastnil Lanškroun a okolí, tj. i Rudoltice. Po něm na hradě Lanšperku a v Lanškrouně nacházíme zprávy o Urlichovi/Oldřichovi z Drnholce.

Zavedení nevolnictví, rozdělení panství Lanšperk - Lanškroun

Po smrti majitele Adama Hrzána z Harasova 11. 7.1619 – trýznitele vesnických obyvatel, vládli společně nad otcovskými statky synové Zdeslav, Wilhelm a Johann. Brzy nato došlo k rozdělení a panství Lanškroun připadlo Wilhelmovi. Ten však ve stejném roce zemřel, a tak ho ve vedení následoval jeho bratr Zdeslav.

Ze staré obecní kroniky: „Proti němu (Zdeslavovi) se vzbouřil poddaný lid, odmítal mu být poddaným a prokazovat mu nevolnictví. Zdeslav však požadoval od královské vlády, aby jeho poddaní byli násilně dopraveni k mučení. Dvanáct komisařů určených králem se proto vydalo na cestu, aby obě strany pozvalo k soudním jednáním do Chrudimi. Poddaní předložili své prosby – předvídaje zlé pořízení - a slibovali, že cokoli je nyní nebo v budoucnosti má potkat, přijmou, a že mají být oběšeni, pokud se ještě jednou vzbouří. Proti tomu se však prosazovali komisaři, takže břemena trýzněného lidu byla významně ulehčena, zvláště jim bylo ulehčeno na dávkách a nově vytčené robotě.“

Rozladěný těmito událostmi a protože se sám dostal do dluhů, prodal 7. července r. 1622 panství lanškrounsko - lanšperské Karlovi, regentovi domu Lichtenštejnů a knížeti z Opavy a Krnova a královskému místodržícímu v Čechách za 183.00 míšeňských grošů. Po bitvě na Bílé hoře (8.11.1618) byly Rudoltice r. 1622 opět převedeny do vlastnictví rodu Lichtenštejnů, za nichž byla prováděna rekatolizace obce.

Třicetiletá válka

V l. 1643 – 1646, v letech třicetileté války, byla vesnice plundrována švédskými a císařskými vojsky.

Ze staré obecní kroniky: „Švédští okupanti Lanškrouna odváděli obyvatelům dobytek, aby od nich mohli vymáhat výkupné. Z císařské strany činili to samé Charváti. To se stalo 12. srpna 1643. Zatímco Švédové si u Dolního Třešňovce vyčíhali Charváty, objevilo se u farního lesa 15 charvátských jezdců a přepadlo z vrchu Rudoltice, jiní jezdci v Ostrově, a všichni společně hnali před sebou z Rudoltic a Damníkova kolem 400 kusů hovězího skotu a 5 stád ovcí. Švédský leutnant je se svými lidmi marně pronásledoval. Protože Charváti měli se 70 koni přesilu, musel se s nepořízenou vrátit do Lanškrouna. Došlo k ručním potyčkám mezi pleniteli a sedláky. Tak byl také hospodář z č. 199 usmýkán k smrti a u č. 3 zabit císařský důstojník Švédy.“

Požár v r. 1802

Z obecní kroniky: „Za jedné velké větrné bouře r. 1802 vypukl požár na statku č. 118 (stál východně od silnice Lanškroun – Damníkov, patřil Františku Vernischovi). Požár se šířil směrem vanoucí vichřice od jihovýchodu k severovýchodu, vynechal pouze starý kostel a zničil 10 hospodářských usedlostí od čísla 118 počínaje a konče číslem 73 (Karel Křížek).
Jak požár vznikl? v domě měli asi křtiny. Kronikář poznamenává, že byli v kostele s dítětem. Sedlák šel na Skuhrov (Ratsdorf) pro kmotry. Když se na Kamenné hůře (na Zámečku) ohlédl, viděl již v Rudolticích šířící se požár.Než došel domů, byl jeho statek již proměněn v popel.
Kuchařka smažila k rodinné slavnosti máslové koblihy. Tenkrát nebylo ještě sporáků kuchyňských, jaké máme dnes, nýbrž byly pouze otevřené tzv. polské krby, otevřená ohniště na způsob kovářských výhní a kouř z ohně odcházel dírou do komína, který stál nad ohništěm. Vařilo a peklo se na železných nebo plechových pekáčích, přičemž se nádoby stavěly na trojnožky. Kuchařka dala na pánev rozpustit máslo a pak do něho vhodila lžíci máslového těsta. Ale horké máslo jí vzkypělo a rozlilo se do ohně, až celá nádoba začal hořet. Polekaná kuchařka popadla hořící pánev, vyběhla s ní na dvůr a tam jí praštila o zem. Prudký vítr ale zavál oheň do poházeného roští a za chvíli stál celý statek v ohni a šířil se dál, až zachvátil celých 10 statků.“

Požár fary v r. 1809

Z obecní kroniky: „Současně s kostelem byla stavěna i fara. Tehdejší farář – v pořadí 6. farář v Rudolticích jménem Franz Müller, bydlel až do postavení fary ve škole. Také jeho předchůdci bydleli ve škole. Bylo tomu tak od r. 1791 (jeho předchůdci již před tímto rokem). Do nové fary se nastěhoval po jejím dostavění r. 1808.
Brzy nato farář těžce oněmocněl, takže nemohl lůžko ani na chvilku opustit. Kteréhosi dne r. 1809 – patrně večera, šla služka na půdu a svítila si hořící loučí. Na půdě se polekala starých dřevěných obrazů a snad soch, z kostela vyřazených, v leknutí pustila hořící louč na podlahu. Za chvíli byla fara v plamenech. Nemocného faráře sousedé vynesli i s postelí. Následujícího roku farář zemřel a pochován je u kostelní zdi. Byl to velký lidumil a své jmění věnoval na dobročinné účely a nadace.“

Jak rudoltický forman dovezl první brambory

17. října 1742 byli Rakušané na bitevním poli u Chotusic (Okres Čáslav) poraženi Prusy. Tím skončila první slezská válka a v následné mírové smlouvě z Breslau bylo Rakousko povinno postoupit území Slezska s výjimkou vévodství Krnov, Těšín a Opava. Tím se sice pruský stát podstatně zvětšil, němectví v mnohonárodnostním státě Rakousko se však významně oslabilo a následný vývoj probíhal stále více v neprospěch Sudetského Německa. Vedle tohoto osudového politického neštěstí nám přinesl rok 1742 ale také jednu šťastnou událost - rozmnožení našich polních plodin zavedením brambor. o tom informuje rudoltický nadučitel Ferdinand Jandl (1851 – 1942) ve svých vlastivědných záznamech:

„Když Prusové po své vítězné bitvě u Chotusic v Jablonném, Lanškrouně a okolí zabrali své kvartýry, zůstali ještě jeden a půl měsíce. Peníze a potraviny jim musely být dávány, peníze a krmivo byly zabavovány. Potom odtáhli ve směru Hradec Králové. Sedláci jim museli posloužit povozy se spřežením. Také rudoltický sedlák Müller musel k této službě poskytnout vůz se spřežením a čeledína jménem Strackl. Ten musel se svým nákladem jet stále dál do Pruska. Když konečně přijel domů, nevrátil se s prázdnou, nýbrž přivezl hlízy nějaké zde zatím neznámé polní plodiny v postranicích vozu, což vzbudilo údiv a zvědavost. Při ochutnávce nepřišly sice každému k chuti – avšak začalo se s prvními pěstitelskými pokusy. Nasadily se hlízy do krtinců. Úroda se uschovávala do prázdných bedniček od soli, později uskladňovala v jamách, překrytých prkny a ještě později se stavěly bramborové sklípky.“

Tak přivezl rudoltický forman první brambory do naší oblasti. Přesto dlouhou dobu se pohlíželo na tuto novou zemědělskou plodinu s nedůvěrou. Její vysoká hodnota byla objevena teprve v hladových letech 1771/72. Byl to onen čas, kdy lidé jedli trávu a z plevelových semen připravovali mouku na chléb. v okolí Moravské Třebové se podle jednoho českého zdroje pěstovaly první brambory v roce 1768.

Zajímavou příhodu líčí řídící učitel Ferdinand Jandl: „Josef Thym, rudoltický řídící od r. 1836 do 1871, přemluvil chytrého obecního poslíčka Johanna Kunze (č. 71 – posledním německým majitelem tohoto domu byla rodina Eduarda Pittmanna), aby zvýšil své příjmy pěstováním brambor, a doporučil mu pronájem plochy ležící ladem po obou stranách cesty po hřebenu, která vede od zámecké věže k Lískovému kopci. Johann Kunz poslechl tuto radu a v písčité půdě se bramborám dařilo obzvláště dobře. Sklízel velmi bohatě a nalezl pro svou sklizeň mnohé odběratele, kteří dobře platili. To vzbudilo přirozeně také závist a tak dostal od Rudoltických přezdívku „Arpflhannes“. Jeho syn absovoval gymnázium v Litomyšli, studoval potom v Praze a stal se učitelem na Viktoriánské škole na pražské Malé Straně. Byl to také horlivý člen Spolku pro stavbu chrámu sv. Víta. Zemřel v Praze-Olšanech a zanechal jedinou dceru, která přesídlila s Jedním kupcem do Sedmihradska. v Rudolticích žije synovec jménem Eduard Pittmann (č.71). Podle pověsti byla jako první pěstována anglická odrůda, která se nejdéle udržela na statku č. 221 (Kaupe). Krajan Voltin přivezl novou odrůdu pojmenovanou „české zemáky“. Také se uplatnily „Klobouky“ z vnitrozemí. v roce 1890 zavedlo Zemědělské kasino odrůdu „Champion“ - v nářečí nazývanou „Schamper“. Tato odrůda nalezla pro svou dobrou chuť největší rozšíření.“

Kvůli podobnosti s lanýžovými houbami rostoucími pod zemí nazývali Italové brambory „tartuffoli“, z čehož bylo odvozeno slovo „Kartoffel“. Naši předkové ale nazývali brambory částečně zemská jablka (Erdäpfel – Arpfl) nebo zemské hrušky (Atpirn), zatímco český sousední národ je označoval jako „braniboři“, později „brambory“, což na jejich brandenburský (pruský) původ odkazovalo a poznámky našeho řídícího učitele Ferdinanda Jandla to potvrzují.

Franz Rob, Schönhengster Heimat, září 1972

Rudoltičtí rakaři

Obec Rudoltice byla v dřívějších letech od přírody obdařena jedním zvláštním darem. Ve vesnickém potoce se nacházelo, jako jinak v žádné sousední vesnici, velké množství raků. Voda vesnického potoka jim obzvláště prospívala a toto krabí požehnání se rozprostíralo daleko až k lukovským loukám. Rudoltičtí se rádi nechali dobírat od obyvatel sousedních obcí přezdívkou „Krabeszwicker“, tj. rakaři – vždyť jinak přece měli skrze toto požehnání přírody také pěkný zdroj přivýdělku. Zvláště Lanškrounští považovali raky za zvláštní lahůdku a rádi je kupovali.

Existovaly různé způsoby odchytu. Stará Michl-Wenzlin, babička Pepi Janische z č. 106, vyprávěla nám chlapcům jednou následující zážitek z mládí: Jednoho večera šla spolu s houfem omladiny, která chtěla chytat raky na lukovské louky. Tam se u jedné tůně zastavili, postavili hořící lucerny na břeh potoka a čekali, dokud raci nevylezou ze svých skrýší a nedojdou ke světlu. Jeden odvážný mladík si stoupl do vody, uchopil raky rukou a zastrkoval jednoho po druhém do pytle. Když nachytali dostatek raků, pytel zavázali. Potom ho měli lovci raků střídavě nést na zádech domů. Jako první nosič byla zvolena Michl-Wenzlin. Šimrání raků, které cítila na svých zádech, na ni působilo strašidelně, a strachem nechala pytel s raky spadnout na zem. Nějaký chlapec ho pak odnesl do vesnice. o žádném chytání raků nechtěla ale Michl-Wenzlin po celý svůj život už vůbec slyšet. Tento způsob chytání byl asi ten nejjednodušší; vyžadoval ostatně statečnost. Nezřídka byli lovci raků štípnuti do prstu, také se stávalo, že z kořenového systému, ze kterého bylo nadějné vytáhnout raka, se vyřítila vodní krysa.

Další druh lovu byl následující: Dal se kousek pořádně páchnoucí zdechliny jako návnada do svazku hrachové slámy, v nářečí jmenované „Arbesgespindala“, a potopil se do potoka. Raci vlezli do hrachové slámy, aby mohli sežrat zdechlinu. Když se svazek slámy tahal z vody, nemohli raci dost rychle najít cestu ze zamotané slámy a bylo možné je snadno pochytat.

Moderní způsob chytání raků bylo chytání „Krebsstellery“, v nářečí jmenovaném „Hamerlich“. Tyto „pasti“ na raky se skládaly ze zaobleného drátu, mezi kterým byla síť s průměrem asi jedné pídě. Na tuto síť se položila návnada a potom co rak vylezl do sítě, vytáhl se „Hamerle“ za připevněný provaz ven.

Tak jako zvěř a ryby měli také raci svou dobu hájení. Směli být chytáni jen v měsících (v němčině) bez „r“, tedy od května do srpna (Mai, Juni, Juli, August). Během doby hájení probíhalo nejen jejich rozmnožování, nýbrž také podivuhodný proces – jejich svlékání kůže. Starý vápenatý krunýř odhodili/byl odhozen a zatímco jim rostl nový krunýř, byli podivuhodně měkcí. Tito raci chycení přes zákaz během této doby se nazývali „másloví raci“.

Po zabití byli raci házeni do vařící se vody. Nezřídka byli ale raci ponořeni do studené vody na sporáku a museli zemřít strastiplnou smrtí, což mnoha lidem račí pokrm zošklivovalo. Nejlepší maso je v klepetech. Lanškrounští si častěji pochutnávali na račím masíčku, Rudoltičtí ale, ačkoliv ve svém obecním potoku měli takřka nevyčerpatelnou zásobu těchto zvláštních krunýřovců, dopřávali si kvůli své spořivosti jenom na největší slavnosti a svátky takovéto delikatesy. Vyprávělo se, že Rudoltičtí na svou pouť (Gnod) – svátek patronů kostela Petra a Pavla – 29. června) zabíjeli obzvláště velkého raka a pověsili ho železným řetězem na můstek před hostinec Häusler. Hostinský, který se jako řezník vyznal v porcování masa, podělil potom raka mezi všechny obyvatele obce a každý dostal ještě k tomu talíř račí polévky.

Ještě si dobře vzpomínám, jak jsem jako malý chlapec byl častěji varován svým dědečkem slovy:“Dávej pozor, ať tě rak nekousne!“, když jsem bos lezl do potoka. Za mých školních časů jsem mohl pak pozorovat, že v potoce leží mnoho mrtvých raků. Po každé velké vodě byli vidět mrtví raci vyplavení na břehy potoka.

Franz Rob, Schönhengster Heimat, 1978

(zpracoval Petr Macháček)