Tisk o obci

Lanškroun - Povídání s kastelánkou Nového zámku u Lanškrouna Krasavou Šerkopovou.

Autor:
Karel Pokorný


Zámeček v Rudolticích
Autor: DENÍK/Petr Wagenknecht
Kastelánka Nového zámku u Lanškrouna (místními označovaného také jako Zámeček) Krasava Šerkopová neměla v sobotu odpoledne mnoho důvodů k radosti, protože musela pro nepřízeň počasí zrušit plánovaný Šermířský den. Návštěvníků byla v sobotu také jen hrstka. O to víc prostoru ale zbylo pro povídání s touto zajímavou ženou.

Jaký je vůbec váš vztah k Novému zámku. Znala jste ho dřív?
Moc ne. Víte, původně jsem z Prahy. Mockrát jsem se stěhovala, až jsem se v roce 1992 přišla do Lanškrouna. Patnáct let jsem tu bydlela, ovšem na zámeckém kopci jsem byla za tu dobu jednou a bohužel bez fotoaparátu, což mne dodnes mrzí. Viděla jsem úžasnou ruinu v kopřivách vyšších pomalu než já. Zaujala mě, říkala jsem si, že bych se někdy mohla vrátit s fotoaparátem. Ale nedopadlo to, protože jsem měla úraz. Potom jsem se přestěhovala do bytovek pod Zámečkem, a když jsem chodila na procházky a viděla, že je věž pod lešením, začalo mě opravdu zajímat, co se tam děje. To už se díky aktivitě pana architekta Kokeše Zámeček opravoval a já se zeptala zedníků, zda bych si nemohla vylézt nahoru na lešení a budovu si nafotit. Prolezla jsem ji i zevnitř a dnes jsou to vlastně jediné fotky, díky jimž můžeme návštěvníkům ukázat, jak vypadala, když se začalo s opravami. Přiznám se, že jsem tehdy ani nevěděla, že věž je jen malý zbytek velkého zámku, jeho historii jsem prostě neznala. A nikoho z mých známých zase nenapadlo mi to říct, protože si všichni mysleli, že to vím.

Dnes jste ovšem kastelánkou...
Do kontaktu s panem Kokešem jsem se dostala vlastně díky těm fotografiím. Snímky i články jsem posílala do Lanškrounských listů a Rudoltického zpravodaje. Když tam zjistili, že mě Zámeček zajímá, upozornili mě, že jeho majitel má na internetu inzerát, že by potřeboval někoho, kdo mu bude prodávat lístky, že věž bude v červenci otvírat. To byla ale ještě pořád v té době v lešení. Tak jsem se panu Kokešovi ozvala, že bych to mohla dělat, mám čas, protože jsem v invalidním důchodu. A že mě ta budova zajímá. Nenapadlo mě ovšem, že bych měla být kastelánkou. To tak nějak postupně vyplynulo. Rozhodně jsem nezůstala u prodávání lístků, to bylo to poslední.
Začala jsem se opravdu intenzivně zajímat o historii Zámečku, jezdit po archivech a muzeích a pátrat po dokumentech. S pomocí paní Macháčkové z Rudoltic a za požehnání pana Kokeše jsme se dostali až do archivu rodu Lichtenštejnů ve Vídni, kde se nám podařilo ofotit čtyři sta stránek tři sta let starých dopisů pojednávajících o výstavbě zámku. Získali jsme úžasné informace, problém je ovšem v tom, že jsou nesmírně drahé překlady. Zatím máme přeloženo pravdu jen pár stránek s tím, že na další překlady budu muset najít nějakého sponzora, který nám s tím pomůže. Historii zámku stále vstřebávám, určitě už něco vím, ale je to pořád hodně málo. I když jsem už dokázala vydat první informační brožurku, také díky dalším asi čtyřiceti přeloženým stránkám ze staré rudoltické kroniky psané ´švabachem´. S tím pomohl jeden pán z Německa a paní učitelka Zbořilová z Lanškrouna. Pan učitel Ferdinand Jandl tam popisuje historii opravy po požáru, stav po požáru a další podrobnosti. Moc mě to zajímá a budu ráda, když se z historie Nového zámku podaří odhalit co nejvíc. A když ji dokáži přiblížit jeho návštěvníkům, které věží provázím.

Zámeček má pro mnohé z návštěvníků zvláštní kouzlo, určitého tajemného ducha. Vnímáte to také tak?
Ducha má určitě, má hodně tajemnou atmosféru. Ta je znát hlavně ve sklepeních. To mě osobně zaujalo hned na začátku, když jsem se do nich dostala. To bylo snad týden před otevřením Zámečku, kdy se v nich ještě dělala elektřina a byly tak napůl zhasnuté. Slezla jsem po ještě starých schodech a přišla do hlavního sklepního sálu. Musím říct, že jsem tam zůstala stát a ta atmosféra na mě ohromně zapůsobila. V ní je duch Zámečku.

K zámkům a hradům patří záhady, a nemusí to být zrovna teplý kruh ve sněhu, díky němuž váš Zámeček nedávno proslul doslova po celé republice, i když se vše nakonec vysvětlilo zcela prozaicky. Ve spojitosti se Zámečkem se často mluví o chodbě, která ho měla spojovat s Lanškrounem. Věříte v ní?
V existenci chodby věřím. Měla jsem tu snad víc než sedmdesát lidí, kteří tvrdili, že v té chodbě byli, alespoň v její části. Pět z nich navíc tvrdilo, že před čtyřiceti dvěma a více lety se jako deseti, dvanáctiletí kluci doslova protlačili a propasírovali nad závaly a vylezli v Lanškrouně někde v místech, kde je dnes parkoviště u Alberta. Dokonce snad někde ve sklepě v domě, kde museli vykopnout dřevěnou přepážku, kterou to bylo zadělané. Ovšem už si nepamatovali kde to bylo, už to místo nenašli. Oni to vyprávěli tak věrohodně, takovým způsobem, že to opravdu vypadalo, že v těch prostorách byli, že ta chodba je.
Nemohu mluvit za jiné, ale já v tu chodbu věřím. Už jsme se do ní s jedním zedníkem snažili dostat. Vykopali jsme spoustu kamenů, ale byli jsme informováni, že je chodba dál zazděná a za ní je nebezpečný zával. Ale musím říci, že tu při řešení záhady teplého kruhu ve sněhu byla řada senzibilů. Dokázali mě přesvědčit, že opravdu něco umí, kupříkladu jeden z nich před mýma očima našel virgulí kus olova pod sklepní dlaždicí. Všichni do jednoho potvrdili, že ta chodba tam vede. Máme ji dokonce vyměřenou. Měla jsem tu i lidi, kteří říkali, že chodba vede i přes Sázavské údolí, jeden dokonce tvrdil, že ví, kde je východ ve Výprachticích. Záhadou ovšem není jen chodba, ale zřejmě ještě také druhé sklepní patro. Zámeček může do budoucna ještě hodně překvapit..

Před nedávnem jste začali čtvrtou sezonu ve znovuotevřené věži. Jak je to s návštěvností, odkud lidé přijíždějí?
Zatím jich bylo bezmála šestnáct a půl tisíce s tím, že při akcích, které zde pořádáme, bylo už určitě kolem třiceti tisíc lidí. Víme, že nejvzdálenější návštěvnice byla z Egypta, nejmladší návštěvnici bylo čtrnáct dní. Jeden z nejstarších návštěvníků doslova vyběhl na věž ve svých osmasedmdesáti letech, sama jsem mu nestačila.

Přišel někdo, kdo vás opravdu hodně zaujal?
Zajímavých lidí chodí spousta. Přišla třeba paní, která absolvovala pětadvacet kilometrů na Lanškrounské kopě a protože to prý pro ni bylo málo, šla na Zámeček. Celý si ho prohlédla, vyběhla se mnou i do třetího patra a při odchodu mi řekla: Víte, paní, já už mám za sebou tři operace srdeční chlopně. Doktor mi řekl, že tu můžu být dva roky, nebo taky jen týden. A tak já chodím po republice a prohlížím si, co mohu. Co když už se sem nedostanu? Pro mě byla výjimečná.