Svatební zvyky a obyčeje

Svatební zvyky a obyčeje

Podle J. Jandla se v Rudolticích dávaly nevěstě před cestou do kostela mince, kousek chleba a věneček z růži. Tyto předměty si musela dát do kapsy, aby v životě netrpěla nouzí. Jakmile se ženich přiblížil, musela se nevěsta schovat. Přinášelo to štěstí a zajišťovalo jí v manželství nadvládu, když ho nejdříve viděla.

Starovat zaklepal na dveře, a když vstoupil do místnosti, přednesl ještě jednu námluvní řeč. Otec přivedl ženichovi nevěstu a družba ji po slavnostním oslovení otci „odebral". Toto předání nevěsty bylo mistrovským kouskem všech svateb. Začalo květnatou řečí ozdobenou mnoha biblickými výroky o stvoření prvních lidí, která nabádala k bohabojnému, pokojnému a trpělivému setrvání ve stavu manželském.

Po předání padla nevěsta svým rodičům k nohám. Prosila o odpuštění všech svých mladistvých nerozvážností a žádala o rodičovské požehnání. Rodiče jí udělali svěcenou vodou křížek a všichni přítomní jí podali ruku. To byl ten nejdojemnější okamžik celé svatby. Hudba hrála smutnou skladbu a celá společnost, která dosud vesele a nevázaně žertovala, byla smutná a ztichlá. Ženy plakaly. Potom se podávala snídaně a průvod se chystal na cestu do kostela. Vpředu šel svatební dohazovač. v ruce držel mohutnou hůl ozdobenou rudými pentlemi, ve druhé horní knoflíkové dírce měl velkou kytici z rozmarýny a pozlacených obilných klasů s červenými stuhami, která mu často čněla až nad klobouk. Svou holí dirigoval odchod a zatáčení průvodu a dával též znamení muzikantům. Svatebního dohazovače následoval ženich se svým družbou. Oba měli na hlavě veliké věnce vázané z květin, zdobené blyštivými flitry a v levé ruce kord, přichycený na rameno složeným šátkem. Nevěsta, družičky a družice byly oblečeny do modrého nebo černého pláště ze sukna, s podšívkou z červené látky a se stříbrnými knoflíky, na hlavě měly věnce z umělých květin a zrcátek.

V Rudolticích zahajovali svatební průvod oba řečníci, manželský pár šel jako třetí. v různých obcích bylo uspořádání poněkud odlišné. Při svatební muzice potom vtancovali do hostince ve stejném pořadí. Dnes vede k oltáři ženicha matka a nevěstu otec.

Tak se šlo do kostela. Hudba vesele vyhrávala, ženy rozdávaly na ulici koláče a muži rozhazovali mezi své známé cigára. Mladí hoši výskali a stříleli z pistolí. Jenom nevěsta kráčela se sklopenýma očima a musela plakat, neboť jen plačící nevěsta se prý stane smějící se ženou. Naopak lid věřil, že nevěsta, která se směje, později v manželství bude plakat. Také se nesměla během chůze nebo jízdy do kostela ohlížet, protože potom by mohla brzy hledět svému muži do hrobu a vůbec by neměla štěstí. Pokud se v kostele na cestě k oltáři ohlédla, brzy by se rozvedla. Když na cestě do kostela silně pršelo, znamenalo to, že bude v manželství hodně plakat; podle toho přinášel vydatný déšť neštěstí. Pokud pršelo jen mírně, tak jí pršely peníze a byla šťastná. Avšak, když o svatebním dnu vanul silný vítr, měla před sebou špatné manželství. Neštěstí by měla také, kdyby jela k oddavkám s bílým koněm, když během jízdy zazněl umíráček, když zemřelý ležel na márách nebo když byla družička starší než ona. Podle lidového mínění štěstí záviselo na spoustě náhod. Zakuklené postavy často v průvodu zahradily cestu provazy a teprve po zaplacení výkupného ji opět uvolnily.

Také v kostele se objevovaly různé úkazy, které se pozorně sledovaly. Když svíčky hořely klidně a rovnoměrně, tak bylo možné očekávat pokojný manželský život, zatímco silně plápolající poukazovaly na sváry a nespokojenost. Nemoc a churavění nevěsty, předvídaly neklidné hořící svíčky. Pokud se pozorovalo plápolání na oltářní straně, kde klečel ženich, tak mu hrozila choroba. Snoubenci se přitlačili pokud možno těsně k sobě, aby zlý nepřítel manželství nerozdvojil a aby láska a věrnost byly opravdu pevné a stálé.

Borkovcová, M. – Kuncová, I.: Hřebečské zvykosloví, kroje, písně a tance. Lanškroun 2001.

(zpracoval Petr Macháček)