Víte, že první zmínka o vesnici pochází z donační listiny Václava II. z roku 1304?

Novinky na stránkách

OZV č. 1/2017,k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích

23.06.2017 - Rada obce

Zasedání rady obce dne 22.6.2017

19.06.2017 - Léto v obci

Realizace investic v roce 2017

11.06.2017 - Zastupitelstvo obce

Zápis ze zasedání Zastupitelstva obce Rudoltice konaného dne 1.6.2017

25.05.2017 - Běh do vrchu

17.05.2017 - Knihovna

Otevírací doba knihovny v období letních prázdnin 2017

12.05.2017 - Výbory a komise

Od 1.6.2017 konzultační hodiny předsedy Komise životního prostředí R. Kohouta v podatelně OÚ.

24.04.2017 - Projekty v obci

Přehled územních rozhodnutí a stavebních povolení

Informace

 

 

Počasí


Sobota Neděle Pondělí

Úterý Středa Ćtvrtek

Statistika

TOPlist

Pověsti

O bílém jelenovi

Asi před dvěma sty lety uviděl prý jeden rudoltický občan na Lískovém kopci bílého jelena. Protože v Sibylině proroctví je, že krajina, kde se ukáže bílý jelen, bude ušetřena od válečných běd, utěšuje se zdejší obyvatelstvo, že bude uchráněno před vpádem nepřátel.

O znaku hrabí

V Rudolticích na místě dnešního kostela stával dřevěný kostelík. Uvnitř byl vyzdoben malbami a erby se zvířecími hlavami, hady, dvojími hráběmi, a jinými rodovými znameními. Byly to erby dřívějších majitelů panství: Kostků z Postupic, Pernštejnů, Hrzánů a jiných.

Hrábě měly prý naposled ve znaku dvě mladé šlechtičny, které obývaly svůj selský statek č. 49 na konci Rudoltic (napravo od silnice do Ostrova, poslední rudoltický dům), proti Ostrovu ležící. Podle jakéhosi snu, co měly, rozdělily statek mezi tři kostely. Kus lesa u dolního konce Ostrova, tzv. Špitálský les, darovaly špitálskému kostelu v Lanškrouně, louky před potokem proti Rudolticím rudoltickému kostelu a louky za potokem čermenskému kostelu.

O stavbě Nového zámku

Podle pověsti si Nový zámek nechal postavit správce panství (direktor), Rieder. Požádal knížete Lichtenštejna, aby si mohl postavit na vrchu mezi Rudolticemi a Lanškrounem letohrádek. Kníže souhlasil. Rieder však nestavěl letohrádek, ale veliký a nákladný palác. Poddaní museli svážet materiál a podílet se na vlastní stavbě. Za jakékoliv zdržení byli přísně trestáni. Stavba se však nedařila - zdi pukaly a bortily se. Až knížecí myslivec Riedrovi poradil, aby do každého rohu dal zaživa zazdít dělníka. Vrchní hned této ďábelské rady uposlechl. Opil dělníky a čtyři zpité dal zazdít. A opravdu, zdi stály pevně a netrhaly se.

Konečně byl zámek dostavěn. Ale jednou v noci, kdo ví jak se to tehdy stalo, zámek vyhořel a sotvaže jej znovu vybudovali, vyhořel podruhé. Stavitel již nechtěl stavět a tak povolali jiného, z Itálie. Ten však nemohl sehnat žádné dělníky na stavbu, protože všichni se báli neštěstí.

Když jel ztrápený stavitel zpět do Lanškrouna, stavil se na posilněnou v krčmě a prosil krčmáře o radu ve svých nesnázích; vypravoval mu, že nemůže sehnat žádné dělníky na stavbu, když tu se otevřely dveře a dovnitř přišel nějaký podivně ustrojený myslivec. Když odešel hostinský natočit pivo, přisedl si blíže ke staviteli a nabídl se, že by mohl sehnat lidí, kolik by chtěl. Do kuropění třetího dne, že by byl zámek hotov. Potřebuje jen smlouvu podepsat vlastní krví. Ital rád svolil a podepsal se na zápis, který myslivec vytáhl z kapsy již napsaný. Zástavou, pro případ nedodržení smlouvy, dal myslivec Italovi plný sáček dukátů a poté náhle zmizel.

Stavitelovi sice byl myslivec nápadný ihned jak vstoupil, ale ve svých nesnázích si ho ani řádně neprohlédl. Teprve když zmizel se dovtípil, kdo myslivec ve skutečnosti je a vyděšeně ujížděl k Lanškrounu. Zatloukl na vrata augustiniánského kláštera a vypověděl opatovi svoji příhodu. Opat mu za pokání uložil se tři dny nepřetržitě modlit, což Ital úzkostlivě vykonal.

Třetí den ráno se na vrch spěchal podívat, co už čerti mají uděláno, ale vše vypadalo dosud netknuto. Najednou však byl slyšet veliký hluk a rachot od Třebovských stěn. A když se na tu stranu ohlédl, viděl množství podivných černých postav, přenášející obrovské balvany. Ve své úzkosti poklekl a začal úpěnlivě prosit Boha, aby to dílo čertů překazil. Jeho prosby byly vyslyšeny. Když čerti letěli s posledními balvany, zakokrhal v Rudolticích kohout. Naráz spadly všechny kameny dolů, jen se zem otřásla, když je čerti rozhazovali podél Třebovských stěn. Černé obludy zmizely, jako by je odfoukl vítr. Ital byl vysvobozen, přetržený úpis mu spadl k nohám a sáček s dukáty zmizel.

Čertovy kameny tu leží doposud, i když jich bylo v roce 1900 mnoho upotřebeno na stavby, čímž byla krajina ochuzena o rázovitou ozdobu.

Když to nešlo robotou, vystavěli zámek za plat. Byl nádherný. Na nádvoří ve výši říms byla zřízena nádrž na ryby, do níž tekla voda z polních i lesních studánek.

Když kníže zavítal na panství a spatřil na kopci nádherný zámek, ptal se, kdo ho postavil a komu náleží. „To jest vrchního!“ řekli lidé a vypravovali, jaká je vevnitř nádhera. Tu se milostivá vrchnost rozhněvala a rozkázala ten zámek rozházet až na jeden roh a materiál z něho - cihly, tesané kameny a železo - odvážet na stavbu ústeckého a rudoltického kostela.

O podzemní chodbě

Z hlubokých sklepů na Zámeckém vrchu prý vedla podzemní chodba až do Lanškrouna pod Starý zámek. Chodba měla zrostředkovat spojení města s venkovem, když byl Lanškroun v obklíčení.

Ve třicetileté válce se tam skrývaly některé rodiny. Vzaly si tam s sebou živobytí, takže tam vydržely, než Švédové odtáhli.

Ještě před padesáti až šedesáti lety se ze sklepů lanškrounského zámku do této chodby vejít. Asi po třech stech krocích směrem k rudoltické silnici se vyšlo pod věží pavilonu.

Další chodba vedla prý z výprachtické tvrze („Na Zámečku“) k Zámeckému vrchu. Byla tak vysoká, že jí mohl pohodlně projet jezdec na koni. V chodbě bylo několik pevných dveří, pro případ útěku z výprachtické tvrze na Nový Zámek nebo naopak.

O ohnivém jezdci

Na Zámeckém vrchu prý také straší jezdec na ohnivém koni, který se tam zjevuje každou noc. Vjíždí do zámku a potom zmizí.

O čarodějnicích

Na paloučku ve farském lese mezi Rudolticemi a Lanškrounem tancovaly často čarodějnice.

Jeden chasník šel v noci farským lesem z Lanškrouna do Rudoltic. Na první lesní křižovatce spatřil osm nahých žen tančících na palouku. Jedna se k němu přiblížila a on ji poznal. Byla to kmotra jednoho dítěte z Ostrova. Řekla mu, že ji nesmí prozradit nebo ho roztrhá. Chasník slíbil a teprve na smrtelné posteli tajemství prozradil.

Pod Zámeckým vrchem u Rudoltic bývala celá vesnice obývaná čarodějnicemi. Uprostřed stál vysoký strom, na který někdo pověsil svatý obrázek s Pannou Marií. Jakmile večer spatřily čarodějnice, co se stalo, řvaly vzteky. Některé z nich vyšplhaly na strom a chtěly obrázek spálit. Strom skutečně začal hořet od vršku. Ale veškeré jejich úsilí bylo marné.. Obrázek zničit nemohly. Zmizela celá čarodějnická vesnice, pouze ten strom tam zůstal.

O rejdění bludiček

U Červeného vrchu na rudolticko – damníkovských hranicích bývaly bahnité pozemky zvané Bahniska či blata, na kterých často rejdily bludičky. Světýlka tam skákala, tančila a ráda si z lidí tropila žerty.

O otvírání hrobů

Podle pověsti se na rudoltickém hřbitově na sv. Barboru (4. prosince), patronky za šťastnou smrt, otvíraly tři hroby. Jeden byl plný vody, ze druhého šlehaly plameny a ve třetím se zjevoval duch. Ten mlčky lidem ukazoval, co je v příštím roce čeká. Když ukázal na první hrob, čekala je povodeň a záplavy. Jestli ukázal na druhý, ve vsi vypukne velký požár. Když ukázal na svůj hrob, dotyčný pozorovatel zemře. Vždy se to prý vyplnilo.

O sedlákovi, který se rád soudil

V jednom statku, přímo u dráhy žil sedlák, který se často rád soudil. Soudní procesy vždy prohrál. Na dceři chtěl, aby u soudu křivě svědčila, a proto jí slíbil šátek. Když soud opět prohrál, nic jí stejně nekoupil.

Jednou jí ve zlosti napadl a ta na následky zranění brzy zemřela. Po její smrti začalo v domě strašit. Každou noc se mezi půlnocí a jednou hodinou zotvíraly všechny dveře ve stavení a nastal hrozný hluk. Sedlák se raději brzy vystěhoval, ale v domě strašilo dál. Až jeden z dalších majitelů dal postavit za kostelem kapli, teprve pak strašení přestalo.
 

Prameny: BOČEK, Petr: Pověsti Lanškrounska. Lanškroun 1997; BOČEK, Petr: Panoptikum strašidel a tajemných míst Lanškrounska. Lanškroun 1998

(zpracoval Petr Macháček)